1. srpna

U zatopeného lomu. Lidé nejdokonalejších i nejbizarnějších tvarů, řada z nich s vůní kokosového mléka. Nafukování lehátek, ten nejsměšnější zvuk koupaliště, se line jako štafeta. Vedle na tyrkysově modré dece otec s desetiletým synem:

„Tatí pojď si povídat.“
„Ty si chceš povídat? A o čem?“
„To je jedno. A začni ty.“

tatínek zaklapl knihu, chvíli přemýšlel

„Doufám, že Sparta zítra vyhraje.“

4. srpna

Včera jsem si procházel seznam „facebookových přátel“. Mimo jiné jsem narazil na Lukáše. Tehdy se naše cesty rozešly, pro odlišný pohled na stejnou věc. Nebylo to nepřátelství, ani zloba či zášť. Jen jsme se kvůli tomu po čtyři roky nesetkali, nevolali, ani nenapsali. Při pohledu na Lukášův profil mě přepadlo zvláštní nutkání odstranit ho z přátel, přestože bych takovou věc normálně neudělal. Ale stalo se. Dnes mi volali, že Lukáš před hodinou zemřel. Těch nekonečných pět vteřin ticha jen ukázaly banálnost našeho sporu.

8. srpna

V autě, cestou na koncert v rámci Prag Pride, dvě několikanásobné matky středního věku ve vášnivé debatě:

Michaela: „Já prostě nevím, jak mám nahodit sanační omítku.„
Silvie: „To je jednoduchý.“
Michaela: „Já jako umím nahodit normální omítku. Ale tu sanační jsem ještě nikdy nedělala.“
Silvie: „Když umíš nahodit normální, tak ta sanační se nahazuje stejně.“
Michaela: „Ale ona musí být nějak ve vrstvách a silnější.
Silvie: „No, to jenom uděláš trochu tlustější vrstvu.“
Michaela: „No jo, ale jak docílím těch rovných rohů? To mi není jasný.“
Silvie: „Na to se dá koupit takový pochystátor v obchodě. Nebo, jako já, si prostě stlučeš dvě prkýnka do pravýho úhlu. A strop pak uděláš lahví od piva. Není to tak složitý, jak si myslíš.“
Michaela: „Ten můj zedník, když jsem mu řekla, že potřebuju sanační omítku, tak vyvrátil oči, že je to moc práce a že nemá čas. Tak to musím udělat sama.“
Silvie: „Chlapi! Co na to říct jinýho.“

21. srpna

Poprvé v životě jsem dostal facku. Sice na divadle, ale žádnou nahranou. Pořádnou, až mi v uchu zabzučelo a na vteřinu se zastavil čas. Zvláštní pocit. A to bych řekl, že ve 37 letech jsem zažil už vše podstatné.

23. srpna

Naše bezohlednost k planetě Zemi se dá krásně demonstrovat na Měsíci. Po jeho povrchu se prošlo jen 12 astronautů. Co tam po nás zůstalo? 96 pytlů lidských výměšků a 187 tun dalšího bordelu: 5 amerických vlajek, malá hliněná soška s názvem „Padlý astronaut“, 12 párů bot, 70 vesmírných vozítek, nespočet prázdných obalů od jídla, zdravice 73 států, sokolí pero, zlatá ratolest a dva golfové míčky.

24. srpna

Filmový režisér Robert Sedláček mi dal návod, jak vnímat politické lídry. V čele musí být „vizionáři“ a nikdy „pragmatici“. Jinak to nikam nedotáhneme. Došlo mi to: Masaryk, Havel,...

25. srpna

Ležel jsem tři čtvrtě hodiny v rakvi. Zajímavé místo k zamyšlení.

28. srpna

Máme v divadle zvláštní zvyk. Každá část kostýmu se označuje zkratkou prvních tří písmen příjmení herce, který jí nosí. Při pohledu na můj značně ošuntělý cylindr si lze jen stěží představit, že byl také někdy nový. Uvnitř se skrývá několik třípísmenných kombinací, vždy pečlivě přeškrtnutých, když se cylindr po derniéře zase vrátil do skladu. A tak lze vypozorovat, v jaké se nacházím společnosti a po kom přebírám hereckou štafetu: STE - Stejskal (2008 - dosud), ŠÍP - Šípek (1997 - dosud), ŠIN - Šindelář (1995 - dosud), ŠUM - Václav Šum (1986 - 89), KUN - Kundera (1983 - dosud), STR - Stránský (1965 - 71 a 1976 - 2000) a WUR - Wuršer (1960 - 88).

29. srpna

Režisér Matěj T. Růžička, jedna z nejvíce kontroverzních osobností v našem divadle, je Bůh. Můj malý divadelní Bůh. I v malém člověku (postavě) najde velký příběh, který povýší z banální průměrnosti do „fenomenálního“monumentu lidskosti. A tak se jím učím vidět svět a jeviště mnohem barevněji.