1. března

Aleš: „Jak to dnes na čtené zkoušce šlo?“
Zdeněk: „Myslím, že docela šlo. Ale uvidíme. Uvidíme.“
Aleš: „Promiň, já úplně ztratil pojem o realitě, takže teď nevím, co řešíš. Něco v divadle?“
Zdeněk: „Nic neřeším, jen odpovídám na tvou otázku.“
Aleš: „Aha. A na co jsem se ptal?“

2. března

Vokůrkoví kamarádi vymysleli „divadelní embargo“, které probíhá každý den od 14 do 16 hodin. Každý den v tomto čase se nebavíme o divadle, nic kolem divadla neřešíme a na divadlo, pokud možno, ani nemyslíme. Je to důsledek frustrace z neustále se opakujících problémů v našem divadle. „Divadelní embargo“ slouží jako terapie proti blbé náladě. A musím říct, že jsem si dnes od 14 do 16 toto embargo vysloveně užíval.

3. března

Magda Vášáryová v rozhovoru pro DVTV:
„Já si myslím, že celá střední Evropa je naštvaná. Čím jsou lidé bohatější, tím jsou naštvanější. Já to, jako socioložka, nazývám ‚revolucí zvýšených očekávání‘. Mluvila jsem o tom už dávno, a já se toho strašně bojím. Je takové lidové přísloví: ‚Když chcete udělat lidi šťastnější, nesmíte jím slibovat více bohatství, ale musíte snížit jejich horizont tužeb‘, aby toužili trochu míň, a pak budou šťastní, že přece jen něčeho dosáhli.“
Možná by stačilo, kdybychom si my Češi přiznali, že se prostě máme moc dobře. Jenže problém Čechů není v tom, že se mají dobře. Problém Čechů spočívá v tom, že jejich soused se má ještě líp.

Až teprve v kontextu polemiky paní Vášaryové mi přeběhl mráz po zádech, když jsem se na situaci ve střední Evropě podíval v kontextu celku:
Vášáryová: „(...) já si jen dělám starosti, jestli nás (Slováky) nestrhnete sebou. Teď nevíme, kam jdete. Jdete antiústavní cestou. Polsko taky. Maďarsko taky. Pan Kurz, nový (rakouský) kancléř, ještě vůbec nebyl na Slovensku. Vůbec ne. Pan Strache (rakouský vicekancléř) je mnohem nabezpečnější než Haider (tragicky zesnulý rakouský kontroverzní politik). A to jsou země, které nás obklopují. A pak máme na hranicích zemi, která je ve válce. To je velmi nebezpečná situace pro Slovensko.“
Drtinová: „Ano, a my máme premiéra Slováka, který je trestně stíhaný, znovu vedený v archivech StB jako agent, a ani tady Češi nejdou do ulic.“
Vášáryová: „No to už je váš problém.“

4. března

Koupil jsem kamarádům k Vánocům únikovou hru, kterou ale zprovoznili až 1. března. Dnes jsem jim ten dárek nadělil. V březnu slavit Vánoce? Takový dárek jako když najdeš. Oni dostali únikovou hru a já opravdu nezapomenutelných 60 minut s přáteli. Kdo je na tom líp?

5. března

Dnes jsem poprvé sledoval Události na ČT od 27. ledna. Protesty lidí proti Zdeňku Ondráčkovi, který byl zvolen do čela komise GIPS, mi opět dodaly trochu naděje.

„Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ - Václav Havel

7. března

Měl jsem sen. Řídil jsem invazi mimozemšťanů. Ale nebyli to ve skutečnosti „ufoni“, ale lidé, stejní idealisté jako já. Udělali jsme podvod na celé lidstvo, aby svět přestal válčit mezi sebou a společný, neznámý nepřítel je spojil. Námět na Hollywoodský psychologický sci-fi velkofilm...

9. března

Tři naši divadelní bardi (Evička, Táňa a Zdenda) seděli před denní místností a mudrovali. O divadle, politice, zdraví, moderní technologii, běžných problémech všedního života… Bylo to smutně krásné. A i když se to všechno zdálo být naivně směšné, zaznívala velká moudrost.

Z jejich mudrování o současném divadle:

Táňa: „Já připouštím, že tomu nerozumím. Je to možné. Ale horší je, že já jim nerozumím, ale ani hovno. A to je přece základ, a na tom trvám.“

Eva: „Jo, však jo, ať se klidně plazí po jevišti, ať se plazí po kulisách, vyvádějí co já vím za blbosti, ale já neslyším o čem mluví. Musím přece vědět, co mi sdělují.“

Zdenda: „To tady přece už dávno bylo. Sice se to hrálo jen v divadlech k tomu určených, dneska se to hraje všude, protože je to moderní. Myslí si, že objevují Ameriku, ale to zase přejde. Ale ani já, jako divák, nevím o čem hrají, protože jim nerozumím.“

Eva: „Ale možná že je to tím, že už jsme starý a blbě slyšíme.“

Táňa: „Ne, ne, ne. S tím nemůžu souhlasit. Jak to, že jsou tací, a pár jich tu je, dva, tři, kterým vždycky rozumím a slyším je? No, protože dneska všichni na jevišti mluví jako pasta.“

Eva: „No to je fakt. To beru zpátky.“

Zdenda: „Já jim nerozumím ani v televizi. I když to pustím hlasitěji, slyším, že mluví, ale nerozumím.“

Eva: „No ty dnešní seriály v televizi, to je vůbec strašný. Já už se na to s Karlem ani nedívám.“

Táňa: „Já taky ne, Evi, já si už jen čtu. Tomu totiž rozumím.“

10. března

Z našeho představení Racek (vlastně R/A/C/E/K) o přestávce pravidelně odcházejí davy lidí. Dvacet, třicet, čtyřicet i padesát diváků za představení. Dnes to bylo obzvláště bolestivé, když nám před začátkem druhé půlky inspektorka oznámila, že jich odešlo jen čtyřicet a jednoho diváka odvezla záchranka.

13. března

Během přestávky hry R/A/C/E/K probíhá přestavba scény za otevřené opony. Je to režijní záměr, a tak moje role Šamrajeva provádí přestavbu spolu s technikáři, osvětlovači, zvukařem, garderobkou a rekvizitářkou. Nejsou „narežírovaní“, je to jejich každodenní práce, ale v hledišti sedí diváci a dívají se, takže vlastně „hrají divadlo“. Jednou kdosi řekl, že: „Nejpřirozenější pohyby na jevišti provádí uklízečka, když vytírá (v našem případě vysává) prázdné jeviště.“ Má pravdu. Jako jediný herec po očku sleduji všechny okolo, jak přirození, uvolnění a pravdiví na jevišti během této pečlivě nesecvičené etudy jsou. Závidím jim tu jejich lehkost a trochu krkolomně se ji snažím aspoň napodobit.

14. března

Diváci během představení R/A/C/E/K neodcházejí jen o přestávce, ale také „demonstrativně“ během děkovačky. Je to neomalenost a neúcta k naší profesi, ale s tím herec musí počítat. Smutnou tečku dnešnímu představení zaťala jedna divačka, když dozněl poslední tón závěrečné hudby a nastala tma. Do ticha se ozvalo: „No konečně!“ A pak při potlesku odešlo sedm lidí...

15. března

Sedm krát za devět dnů odehrát představení R/A/C/E/K je psychicky dost vyčerpávající a frustrující (viz předchozí zápisky). Už mám na ta lomítka v názvu docela alergii. Říkám si, že kdyby prošel původní záměr nazvat představení (F)RACEK, bylo by to výstižnější. Čechovův Racek je ve slovenštině (ta) Čajka, tedy výklad racka je přes postavu Niny. U nás je to (ten) Racek, takže výklad racka je přes Trepleva. V našem pojetí (F)RACEK je tím frackem ovšem Arkadinová, a Lenka si je toho během představení opravdu vědoma.

16. března

NASA prý objevila asteroid, který se s námi srazí a zničí veškerý život na naší planetě. Bude to čtrnáct dní po mých 155 narozeninách, tedy 25. září 2135. Babička Štamberová ode mne jednou dostala k vánocům hrníček, na kterém bylo napsáno: „Konec lidstva se odkládá pro nezájem obecenstva.“

17. března

Zdeněk Stejskal, herec HDJ, 37 let, divadelní praxe 18 let: „Já se těším, až budu tak starý jako vy, Zdenečku.“

Zdeněk Dryšl, herec HDJ, 78 let, divadelní praxe 55 let: „Proboha, proč?“

ZS: „Budu nad věcí jako vy. Už mi bude v divadle všechno jedno jako vám.“

ZD: „Nebude, Zdenečku, nebude...“

18. března

Často teď přemýšlím nad marností a zbytečností svého povolání. Veškeré to snažení a psychická dřina sisyfovské práce. Každý den znovu bojovat s nejistotou a po půlnoci reset veškerého snažení. Nic hmatatelného, nic stálého, nic jistého. Za rok už jen pár vzpomínek, za tři roky nikdy nezveřejněné fotografie v zamčeném archivu divadla.

20. března

Smrt Stephena Hawkinga mě zaskočila trochu nepřipraveného. Vlastně jsem ho neznal a ani nejsem schopen docenit jeho odkaz. Ale při pětiminutové reportáži o jeho smrti jsem nemohl zadržet příval slz. Mimo jiné se zabýval vesmírem a problematikou černých děr. Trpěl také depresemi a na konci jedné své přednášky o černých dírách ve vesmíru v londýnském institutu Royal pronesl nenápadný vzkaz všem, kteří trpí duševními poruchami: „Poselstvím této mé přednášky je, že černé díry nejsou tak černé, jak se o nich povídá. Nezobrazují věčné vězení a tíseň, jak si mnozí myslí. Věci se mohou z černé díry dostat ven, stejně jako se mohou dostat do jiného vesmíru. Pokud máte pocit, že se nacházíte v černé díře, nevzdávejte se. Existuje cesta ven. (...) Pokud se nedokážete usmívat sami na sebe nebo na život obecně, ztratíte všechnu naději.“

21. března

Moje babička Škardová oslavila 95 let. Od mala vím, že se narodila na první jarní den, tedy 21. března. Jako malý jsem v jejím občanském průkaze zjistil, že babiččino datum narození je ale 20. března, a to není první jarní den. Babička suverénně prohlásila, že „blbá matrikářka se spletla“. Před pěti lety posunuli Astronomické jaro na 20. března a od té doby má babička vždycky narozeniny 20. března. Vždyť to má i v občance. Zvyk je ale železná košile, zavolal jsem jí až dnes. Je zničená ze současné politické situace. Cituji babičku: „...to je něco strašnýho. Já zažila už devět prezidentů. Devět. Ale tenhle je ze všech nejhorší. To i ten Husák a Zápotocký byli lepší, i když stáli za zdrávas. Až odejde z úřadu, tak se bude muset celý to jeho hnízdo vyčistit a vydesinfikovat po tom Ovčákovi a těch blbečcích, co tam s ním vládnou. Hele, já jsem byla celej život zdravotnice, to ty víš. Ale já jsem nikdy neslyšela, že by si někdo někdy vyléčil diabetes. To je takovej vůl, že to není možný. Von snad opravdu bude Bůh, protože tohleto je vážně zázrak. Takhle jsem si to stáří opravdu nepředstavovala. Myslela jsem, že budu sedět s dědou na zápraží na schodech a jíst chleba se sádlem.“

23. března

Taťána Schottnerová, 66 let, herečka Horáckého divadla o současném stavu Horáckého divadla: „Pořád řeší avantgardu, moderno a hlavně ne mainstream, proboha. Ale aby tady někdo začal něco dělat proto, aby se tu nemrhalo časem, nebyly ty věčné prostoje, nevymýšleli se blbostí, které se pak stejně neuskuteční, tak to ne. Teď se nestíhá, a proto budeme rušit jeden abonentní titul?! Tak do prdele, dřív se to stíhalo bez problému s pěti zkouškami v týdnu, teď jich je šest v týdnu a nestíhá se? Jenže podle nich se dřív dělal jen mainstream. A možná proto se to stíhalo. Možná, že stíhat termín a makat je problém mainstreamu.“

24. března

Kamarád k inscenaci R/A/C/E/K: „Kdo nezná ožralé umělce, nemůže nikdy pochopit Čechovova Racka.“

29. března

Z rozhovoru s Jiřím Ovčáčkem na DVTV:

Drtinová: „Pane Ovčáčku, je opravdu tráva modrá?“

Ovčáček: „Prosím?“

Drtinová: „Pan prezident po svém inauguračním projevu vzkázal voličům, že je tráva modrá. Tak se tedy ptám, zda je opravdu tráva modrá.“

Ovčáček: „Podívejte se, paní redaktorko, pan prezident Zeman nevylučuje jiné názorové proudy. Dokonce ani ty, které zastává jen úzký okruh takzvané ‚pražské kavárny‘, která nepřipouští jiný než svůj vlastní názor. Ale musíte si jasně uvědomit, že pan prezident hovořil ke skupině občanů, kteří vnímají spektrum barev v mnohém širším kontextu a mnohem otevřeněji, než již zmíněný úzký okruh našich spoluobčanů. Prezident Miloš Zeman v tu chvíli oslovil především a hlavně ty své voliče, kteří mu dali při volbě svůj hlas, aby jim poděkoval za jejich podporu, které si nesmírně váží.“

Drtinová: „Myslí si tedy pan prezident, že je opravdu tráva modrá?“

Ovčáček: „Ale já přece nemohu vědět, co si myslí pan prezident. Já jsem tu od toho, abych pouze tlumočil jeho výroky a názory.“

Drtinová: „Ale máte i svůj vlastní názor. Myslíte si tedy, že je tráva modrá?“

Ovčáček: „Já tady přece nejsem od toho, paní redaktorko, abych tlumočil své vlastní názory. To po mně nemůžete chtít. Já jsem mluvčím prezidenta republiky a podle toho také odpovídám.“

Všimněte si, ani jednou nepoužil pan Ovčáček výraz „tráva“ a už vůbec výrazy „modrá“ nebo „zelená“. Za to stihl dvakrát onálepkovat ty občany, kteří s názory pana prezidenta nesouhlasí. Do dlouhých frází obalil jen ta slova, s kterým nikdo nechce a nepotřebuje polemizovat... Ale nejsmutnější na všem je, že on tomu opravdu věří.

30. března

Někdy mám pocit, že jsem zralej spíš pro krematorium. Tolik prášků, co musím užívat… Často je beru až v krajním případě, až není jiné zbytí. Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, nevím jak, nevím proč, naučil jsem se číst z ruky. Překvapovalo mě, s jakou přesností jsem dokázal lidem říct, co prožili, i v jaké fázi života se právě nacházejí. Když jsem si prohlížel ruce jednoho známého, přepadla mě úzkost z toho, co jsem v nich viděl. Řekl jsem, že z nich nic nevyčtu, ať se nezlobí, že se to občas stává. Do roka zemřel, praskla mu prý cévka v mozku. Od té doby nikomu nic nečtu. Jen sobě. Už ve svých sedmnácti jsem věděl, že mezi třicátým a čtyřicátým rokem se moje zdraví zlomí a půjde to s ním z kopce. Nevím, jestli jsem si to od té doby prostě jen nevsugeroval, ale za celý život jsem nebyl tolikrát v nemocnici, jako za poslední tři roky. Teď musím ještě na kožní a endokrinologii. Tak čekám až po premiéře Doriana. Jestli se toho ještě dožiju...

31. března

Ve čtrnácti letech jsem do školy nosil místo batohu diplomatický kufřík (dodnes ho mám na půdě). Před hodinou fyziky mi nějaký spolužák změnil kód na zámku. Třída se bavila. Když vešla obávaná fyzikářka, hrdě jsem vstal a pronesl, že jsem se na její hodinu nemohl připravit, protože mi někdo překódoval kufr a nechce se přiznat. Triumfálně jsem si pak vychutnával, jak musel viník přijít a přede všemi kufr otevřít. Už ani nevím, kdo to tenkrát byl, ale do dnes si pamatuji, jak jsem se toho dne zapřísahal, že nikomu nikdy nic podobného neudělám. A opravdu, dosud jsem nikomu žádný kufr nepřekódoval...