2. února
Ironický smysl pro humor mého kolegy Lukáše Matěje mě vždy dovede spolehlivě pobavit. Už jen jeho zajiskření očí v okamžiku, kdy ho napadlo něco hodně jízlivě ironického mě položilo smíchy; bylo to ve chvíli, když si vyslechl připomínku režisérky: “...a ty tu hraj svůj vztah k té fotografii.”
4. února
Seriál Kosmos - časoprostorová odysea se mě v posledním díle snaží přesvědčit, že lidstvo je "zázrak vesmíru". A má k tomu řadu pádných argumentů. Dokonce odkazuje i na ty jevy, které mě vedou spíše k přesvědčení, že lidstvo je omyl Velkého třesku směřující k jasnému rychlému zániku. Budu muset nad tím znovu uvažovat... Hmmm... Lidstvo ve vesmíru... Rád bych jednou znal důvod PROČ...
5. února
Asi budeme mít nový nápis na prezidentské standartě, místo “Pravda vítězí” tam nově bude “Lži také”. Jen nevím, jestli půjde o větu oznamovací či rozkazovací.
6. února
Přiznávám, že mi vždycky přišel příběh Maryši nevěrohodný a přitažený za vlasy. Rodiče nutí někoho do svatby, nebo naopak zakazují svatbu s někým... Jsem generace tak benevolentní společnosti, že jsem tyto příběhy nedokázal ocenit až do dnešního dne. Dnes jsem se setkal s dívkou, jejíž bigotně katoličtí rodiče nesouhlasí s nastávajícím ženichem a nedovolují jí svatbu. Všechny krásné okamžiky přicházejícího štěstí její rodiče ignorují; nepomáhají jí vybírat svatební šaty, neřeší s ní květiny na obřad, pozvánky, jídelní menu, seznam hostů... Nepláčí s ní štěstím. Zato ona pláče před cizími lidmi, protože neví, jestli její rodiče vůbec do kostela k svatebnímu obřadu přijdou. Její rodiče zarytě mlčí a tohle téma je u nich tabu. Teprve v její přítomnosti mi příběh Maryši a mnohých jiných začal dávat smysl, i dnes, v Jihlavě 6. února 2018.
8. února
Děkuju všem špatným inscenacím, ve kterých jsem kdy musel hrál. Jen díky nim si můžu vychutnat ty opravdu dobré, tak jako dnes.
"Není nic smutnějšího, než světlo lampy za bílého dne, které zapomněli zhasnout." - Jakub Deml: Zapomenuté světlo
11. února
Tak si tak sedím v restauraci na obědě s ex-prezidentem Herecké asociace a začalo se spontánně povídat o tom, co všechno mi v životě uteklo "o vlas". Herectví na DAMU, kvůli mé nepokoře. Herectví na JAMU kvůli mé spontánní prostořekosti. Málem jsem mohl plně ovlivňovat dramaturgický plán a směřování Divadla Šumperk. Režie na DAMU kvůli blbosti a pak kvůli "staří". Kontratenorová operní kariéra kvůli dost pozdnímu objevení pedagoga, který se nebál. O jeden jediný hlas, kdy jsem se nestal ředitelem Horáckého divadla... Podle filozofie mojí maminky: "Všechno je tak, jak má být!" si vůbec nezoufám (i když mě občas zamrzí, že DAMU nemám, abych mohl v budoucnu učit). A jak to tak poslouchám z cizích úst, tak si tak říkám: "To by mě zajímalo, jakou pointu mi ten můj život přichystá."
Dnes večer se mi dostalo nečekané pocty. Při své hlouposti jsem si ji musel vyhledat na Googlu, abych vůbec pochopil, jak velké cti se mi dostalo. Cituji z pochvaly k ukojení ješitnosti mého ega: "(...) cely cas na skuskach si nam robil radost a hovorili sme si (Miso, Ciller a ja), ze si herec, ktory moze hrat u Marthalera. Hras s lahkostou, s nadhladom, tvoris a tesis sa z novych napadov (...)". Napsala mi režisérka Iveta Ditte Jurčová. Před osmnácti lety byla v mé "profesionální kariéře" mým prvním režisérem, v první profesionální inscenaci, a to na prknech Městského divadla Zlín. Po osmnácti letech jsem, zdá se, herecky dospěl, takže teď už budu herecky jen stárnout.
14. února
Moje zkušená kolegyně Lenka stála na jevišti s paní Janou. Paní Jana v našem divadle uklízí, a protože nádherně zpívá, umělecký šéf Pavel jí přemluvil, aby během Valentýnského večera zazpívala "Láska je jako večernice". Stála tam jako malý uzlíček nervů, chvěl se jí hlas a Lenka jí doprovázela na baskytaru. A v tu chvíli se Lenka proměnila v nádherného anděla: pohledem jí dodávala odvahu, hrála klidně a jistě, když paní Jana spletla nástup, bravurně přeskočila chybějící akordy a s klidem doprovázela dál, druhý nástup paní Janě pomohla zvládnout takovou souhrou, až mi vyhrkly slzy. Paní Janě se zklidnil hlas a nikdo nepoznal, že třetí sloku spletla a prý zpívala znovu první. Vyvrcholením komponovaného večera byla oslava osmdesátých narozenin Evičky a Lukáš také požádal Míšu o ruku přímo na jevišti (řekla: Ano)... Ale "velká herečka" Lenka stojící na jevišti ve stínu "uklízečky" paní Jany, kterou bez doteku držela po celou píseň... To byl pro mne vrchol večera.
20. února
V naší koupelně bylo zrcadlo moc vysoko. Každé ráno jsem stál na špičkách a sváděl s ním bitvu. Vybavuju si první malá vítězství, kdy jsem v něm uviděl své vlasy, poprvé zahlédl obočí a viděl své špičky uší. Oslavoval jsem, když se mi do zrcadla poprvé vešel nos a pak taky zazářily zuby... každodenní souboj se mi stal tak samozřejmým a posupně banálním rituálem. Pravidelně se do zrcadla divám se stejnou bojovou náladou, ale až dnes večer jsem si uvědomil smutnou pravdu. Úplně jsem prošvihnul ten nejdůležitější okamžik války. Ten triumf, kdy jsem se v zrcadle poprvé uviděl celý. Když mi to dnes po sedmatřiceti letech došlo, zjistil jsem, že už ze zrcadla na mě kouká někdo úplně jiný, ne ten nedočkavý klučina na špičkách. Každé ráno teď objevuji člověka, kterého jsem kvůli souboji se zrcadlem neviděl. Je celkem sympatický, sem tam nějaká vráska, vlasy na ústupu, hnědé oči... a občas se tak šibalsky usměje.
25. února
Stejně to tu nikdo nečte, tak to napíšu… A navíc, jmenuje se to tu “v hlavě” a tohle se mi opravdu v hlavě děje. Zažívám maniodepresivní stavy. Že mě složila prezidentská volba je fakt. Od 27. ledna nesleduji žádné zprávy, abych se nezbláznil a v pohodě. V divadle je také dost problémů a mám dojem, že nikoho to nezajímá, nikdo to neřeší a jen se to zhoršuje. Ale držím se - mám ale v hlavě nastaveno, že je mi to jedno a přiznávám, že postupně sám začínám zneužívat nefungující systém a pravidla. Ale držím se. Jenže přišla divně agresivní chřipka. Obstřik hlasivek a “kalciovka”… nepomohlo, sobotní představení Adély jsem odehrál bez hlasu, takže za mě zpívala Lenka. V neděli na pohotovosti mi paní doktorka vymýšlela koktejl léků. Až dnes (přesně týden poté) si vzpomínám, že jsem tam seděl a v hlavě mi běžela myšlenka: “to není dobrý!” Jsem přesvědčený, že tady nastala chyba a kombinace všech léků mi v hlavě udělala pořádnou neplechu. Poslední tři dny jsem cítil, jak přichází úzkost. A nešlo TO ovlivnit rozumově. Klidně půl hodiny, hodinu - přicházela pozvolna. Najednou jsem nemohl “vidět lidi”. Nebyl jsem schopen se jim dívat do očí. Vyhýbal jsem se pohledům a koukal do země. Jako bych se zavíral do ulity. Komunikoval jsem úsporně, mlčel, nereagoval a v hlavě mi šla jen myšlenka “uklidni se, to přejde, nic se neděje, nikdo na tebe neútočí, nikdo ti nechce ublížit”. Ale čím víc jsem si tohle říkal, tím to bylo zbytečnější, hlava neposlouchala. A pak přišla fáze, kdy stačilo cokoli, abych se sesypal. Stačilo špatně vyložené slovo a já dostával pocit přidušení, pláče na krajíčku, chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Stačilo třeba říct: “máš modrou bundu”. A nejhorší na tom bylo, že TO nešlo ovlivnit, jako bych nestíhal své tělo, jako by bylo v jiném časoprostoru. Jen jsem se díval, jak reaguje, a věděl, že takhle reagovat nemá. A pak TO najednou odcházelo a za dvacet minut bylo po všem. Nastala naopak neuvěřitelná síla a energie. Humor, nabuzení, neklid z nečinnosti, pocit, že musím něco udělat, v hlavě probíhaly obrovské konstrukty myšlenek na “lepší život na naší planetě”. Tělo se dostávalo do nepatrného třasu. Ale vždy se TO do půl hodiny uklidnilo a zase přešlo na nějaký čas do normálu. Tyhle fáze přicházely vždy s nějakým vypjetím. Když jsem seděl doma a cítil, že TO přichází, stačilo nic nedělat - sedět deset minut v nečinnosti, jíst sušenku a nerozjelo se TO. Včerejšek bylo nejhorší, přišlo TO uprostřed představení Bůh je žena a v téhle inscenaci jsem pořád na jevišti. Začalo TO tím, že jsem se nemohl podívat do očí kolegům. Sledoval jsem podlahu a ztrácel ponětí o tom, co mám říkat a po kom. Začínal jsem mít paniku z toho, abych neprošvihl narážku, ale nevěděl jsem kdy a jaká přijde. Když jsem začal mluvit, byl jsem nejistý, protože jsem nevěděl, jestli mluvím správně. Ale jakýsi autopilot fungoval a rozum velel “hraj, to dáš”. Trvalo TO tak půl hodiny a přišla krize. Vím, že jsem motal text a v jednu chvíli ze mě vyjelo slovo “pomoc” - mlel jsem text po jakémsi smyslu, takže to vypadalo, jako schválně. Hned přišla asi pětiminutovka výstupu mých kolegyň a já seděl nečinně a cítil, že se to otáčí. Do konce představení TO bylo lepší a lepší, děkovačku už jsem zvládal a ve sprše se TO prudce otočilo a přišla euforie. Najednou jsem se začal pohybovat rychleji. Dostal jsem slabí třas do těla a potřebu mluvit a hýřit. Držel jsem se, abych kolegy moc neděsil. Když se TO uklidnilo, asi po dvaceti minutách, odešel jsem domů. Před usnutím mi došlo, že TO mohl spustit ten koktejl prášků. Ihned jsem všechno vysadil, stejně už jsem to podvědomě flákal. A teď sedím doma, píšu o tom v minulém čase a doufám, že dnes žádný takový stav nepřijde. V pondělí jsem domluvený s jedním panem psychiatrem na třetí hodinu. Bože, zatím dobrý, tak ať už TO tak zůstane.
28. února
V adventním kabaretu HDJ s názvem Vánoční punč říká postava Marie svému dosud ještě nenarozenému Ježíškovi: “Ale co když uvidím, že jdeš špatně? Tohle se dá vydržet?” Říkal jsem si, že jde o tak krásnou větu, kterou ale jako “nematka” nemůžu nikdy docenit. Zdá se, že jsem se mýlil; mohu. Teď vidím, že moje milované Horácké divadlo dělá další a to velmi zásadní chybu. Systémem ústupků některým na úkor běžného provozu se dostává divadlo do pasti, ze které se jen tak nevyhrabe. A jako Kozina říkám: “Remiáši, Remiáši, do roka a do dne!” Jenže, já tomu “nešéfuju”, takže tomu patrně “nerozumím”. Vidím to ale jako velmi dobrý divadelní praktik s analytickým mozkem... ...a vidím, že divadlo kráčí špatně. Copak tohle se dá vydržet?