August: "Jestli j e smrt něco strašného, a ona asi je, jak  je možné, že po určité době pokládáme za šťastného každého svého přítele, která přestal ž ít? Život je pro mě problém, který musím řešit každý den znova. Kdybych měl následovat svoje nejhlubší instinkty, od rána do večera bych volal o pomoc."

Kdo je vlastně Igor Bauersima

 Vídeňský divadelní publicista Joachim Lux charakterizoval Igora Bauersimu následujícím způsobem: „Cizinec v divadle, protože nepatří k žádné škole, cizinec v životě, protože nemá vlast; narodil se v Československu, žije ve Švýcarsku a souběžně v Paříži, pracuje v divadlech v různých německých městech, věnuje se divadlu, filmu, literatuře, architektuře, hudbě!“

Mnohostrannost tvůrčích zájmů je pro Igora Bauersimu výhodou, ale současně také svého druhu nechtěnou překážkou. Je všestranný, jeho pohled není omezen úzkým „profesním“ záběrem, ale na druhé straně se vymyká jakémukoli škatulkování; je svůj a jedinečný, což je provokující. Ve své divadelní tvorbě nejraději režíruje své vlastní texty, ke kterým rovněž tvoří výpravu, případně komponuje hudbu anebo alespoň realizuje takové texty, k nimž má hluboký vztah a přistupuje k nim nikoli jako k pasivním objektům svých režií, ale jako k inspiračním zdrojům. To byl případ hry současné superstar americké dramatiky Neila LaBute Podstata věci, jejíž realizace ve Vídni a následně v Salcburku znamenala pro Bauersimu první opravdu mimořádný úspěch na velké světové scéně.

Pro charakteristiku divadelního tvůrce Igora Bauersimy jsou symptomatické jeho dva projekty, jež vytvořil v posledních letech pro vídeňský Burgtheater. Bérenice podle Moliéra vychází z historické skutečnosti, kdy v roce 1670 psali tehdy nekorunovaný král francouzské dramatiky Pierre Corneille a mladý, vysoce ambiciózní dramatik Jean Racine tragedii na identický antický motiv. Mezi umělci dojde ke sporu, a protože jsme ve Francii, je nutné „cherchez la femme“ – za vším hledat ženu, a do sporu se zaplete i třetí divadelní velikán oněch dob – Moliére. Bulvár Sevastopol je svázán s Bauersimovým emigrantskýn původem. Skupina přistěhovalců z východní Evropy slaví pravoslavné Vánoce tam, kde je spojily jejich osudy, někde v bytě na vídeňském předměstí. V názvu se ovšem připomíná Sevastopol, pyšné krymské lázeňské sídlo carské rodiny a současně také pařížský bulvár vybudovaný v dobách Napoleona III. Provokativní propojování nejrůznějších, mnohdy zcela disparátních prvků, úzké propojení autorského záměru a scénické realizace, to jsou jedny z charakteristických rysů mimořádného zjevu dramatiky a divadla počátku 21. století, jakým je syn českých rodičů ve Švýcarsku, Igor Bauersima.

August: "Celý vesmír se  smrti nudí. Všechno se zpomaluje. Dídžejové, hudba, auta, planety, elementární částice. Jednoho dnes se zřítí Měsíc na Zemi. Slyšel jsem to. Kvůli gravitaci. Protože Země ho vysává a měsíc ztrácí elán... Prostě padat deset vteřin je moc na to, aby nenastala nuda."

Igor Bauersima – divadelník

- od roku 1988 se začíná zabývat divadlem a filmem

- v Curychu se zapojuje do alternativních divadelních aktivit OFF OFF BÜHNE

- první úspěch slaví roku 1998 hrou Forever Godard

- premiéra hry Norway today v roce 2000 znamená zlom v jeho tvorbě

- obrovský úspěch; hra je uváděna mnoha divadly v německy mluvících zemích, je přeložena do několika jazyků a hrána po celé Evropě, ale také v Americe a v Africe

- v roce 2001 je Bauersimovi za inscenaci této hry udělena prestižní cena časopisu Theater Heute

- v letech 2002 a 2004 je jako režisér a výtvarník nominován na Nestroyovu divadelní cenu, významné divadelní ocenění v německé jazykové oblasti

- spolupráce s tzv. kamennými divadly, v roce 2002 má v Hannoveru premiéru inscenace Futur de Luxe

- Tattoo (2002), první tvůrčí spolupráce s manželkou Réjane Desvignes v divadle v Düsseldorfu

- téhož roku ve vídeňském Burgtheatru premiéra hry amerického autora Neila LaBute Podstata věci; Igor Bauersima jako režisér, scénograf a autor scénické hudby slaví s touto inscenací úspěch na vysoce prestižních slavnostních hrách v Salcburku při prvním ročníku tzv. „divadelních projektů mladých“

- v divadle v Hannoveru premiéra Dantonovy smrti (2003), kterou podle Georga Büchnera Igor Bauersima autorsky přepracoval a nastudoval – inscenace měla velký úspěch

- Bauersima jako autor, režisér a scénograf vytváří ve vídeňském Burgtheatru inscenaci Bérenice de Moliére (2004) - první část zamýšlené trilogie 1670 (inscenace se s úspěchem hraje dodnes). Na ni navazuje druhý díl volně propojené trilogie, Lucie de Beaaune (ve spolupráci s Réjane Desvignes), premiérovaný v roce 2006 v Curychu

- v roce 2006 uvádí autor, režisér a výtvarník Bauersima rovněž s mimořádným úspěchem ve vídeňském Burgtheatru svou (zatím) nejnovější hru Bulvár Sevastopol (opět ve spolupráci s Réjane Desvignes). 

Julie: "...ochutnala jsem všechny omamný prostředky světa, aniž bych se zničila, a užívala jsem si s klukama, strávila jsem noc s Bredem Pittem, to sice nebylo nic extra, ale zajímavý to bylo, ze sociologického hlediska..."

Igor Bauersima o svém psaní pro divadlo

„Psaní pro divadlo pro mne není cíl sám o sobě, ale krok na cestě k uvedení hry. Bez perspektivy její realizace bych patrně nikdy nic nenapsal. Vždy jsem měl na mysli uvedení hry. Dříve jsem připravoval hry v dobrodružných podmínkách studiových scén bez toho, že bych věděl, jestli je někdo na naši práci zvědavý. Dnes jsem rád, že mohu pracovat v podmínkách velkého stálého divadla a mám jistotu.“

(Před premiérou Bérenice v Burgtheatru)

"Ideální je, když režisér a autor se vzájemně inspirují. To je ale možná jen tehdy, když režisér je od počátku přítomen při vzniku hry. A nejlépe se toho dosáhne, když režisér a autor jsou jedna osoba. … Ve filmu je spoluautorství zcela normální…"

Julie: "Chci z toho něco mít. Chci vidět, jaký je ten, co zrovna umírá.Viděla jsem to v televizi, jak střílejí lidi, zpomaleně a tak. Ale televize je podvod."

Norway. today

První opravdový úspěch slavil Bauersima v roce 1998 svou hrou Forever Godard, skutečný triumf ovšem přišel o dva roky později s Norway today.

Novinová noticka o skupince mladých lidí, kteří se rozhodli řešit své životní problémy skokem z útesu do vln norského fjordu, se v Bauersimově divadelním zpracování dočkala transformace do podoby nesmírně vzrušivé a sugestivní divadelní výpovědi. Bauersima nehledá a nenalézá východisko! Skvělé je, jak zcela funkčně a nenásilně do svého příběhu zapojuje moderní komunikační technologie.

Norway today je ve všech směrech skutečně příběhem mladých o mladých a pro mladé, právem se tedy během mimořádně krátké doby po svém prvním uvedení v düsseldorfském divadle stala doslova a do písmene hitem jevišť nejprve v německy mluvící sféře, v celé Evropě a poté i na dalších kontinentech. A tak se Igor Bauersima dostal na jeviště i v zemi, kde se narodil. Nejprve to bylo v listopadu 2002, kdy v rámci festivalu divadel německého jazyka byla uvedena původní düsseldorfská inscenace hry, na jaře roku 2003 následovala inscenace divadelního spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka.

Norway today patří také do repertoáru řady amatérských souborů; s velkým úspěchem se setkala inscenace tohoto titulu v plzeňském amatérském souboru SPODINA. V prosinci roku 2006 uvedla i scéna Činoherního klubu v Praze.

Několik otázek režisérovi Zdeňku Stejskalovi

O čem je hra Norway today?

To je hodně složitá otázka. Pro každého o něčem jiném. Pro mě osobně je to hra o zastavení se v životě a pohledu na sebe sama. Vybavuje se mi připomínka k hercům, řekl jsem jim: „Ta hra je jedna velká nafouknutá bublina a vy se musíte zády dotýkat jejího severního pólu, abyste měly přehled nad tím vším děním.“ Hra je o setkání dvou naprosto odlišných elementů, které se samy o sobě vyčerpaly a potřebovaly najít toho druhého, aby zase mohly existovat dál. Vůbec to není o tom, jestli skočí nebo neskočí. Stručně – pro mě je to „o hledání“. A než něco najdete, musíte se na tu zmíněnou chvilku zastavit, třeba i na okraji fjordu někde v Norsku.

Chat-roomy, Facebooky, Twittery, proč to člověka tak fascinuje, když se mohou dnes neomezeně scházet u sklenky vína, u piva, u kávy?

Nefascinuje. Usnadňuje to existenci a zmenšuje emoční zátěž, jíž se podvědomě všichni bojíme, je to o lenosti. Ta je nám víc než vlastní z doby, kdy jsme lezli po stromech. Když spolu komunikujeme přes internet, 

nemusíme se bát projevovat své (ne)emoce – kladné i záporné. Usnadňuje nám to i řada emočních obrázků – emotikonů neboli smajlíků, ty cítí v tu chvíli emoce za nás a my je vysíláme jako rytíře do boje místo svých citů; jsme tak „svobodní v emočním projevu“. Když vás někdo nebaví, dáte „ignorovat“ a dál to neřešíte. Ale když mě nebaví přímá komunikace s člověkem, musím vyjádřit své nepříjemné pocity slovy, které sám v tu chvíli vnímám o to silněji. Na Facebooku pošleme zamračený obrázek, napíšeme něco sprostého a náš prožitek se nás zdánlivě netýká… jde mimo nás. Stejné to je i s vyjádřením kladných citů. Jak snadné je napsat v SMS „Miluju tě!“ a jak těžké je to říct člověku zpříma do očí. Takže tyto způsoby komunikace nás chrání před skutečnými emocemi, ale zároveň nás, bohužel, izolují od života. Dnešní mladí lidé se v hledišti při vyjádření citů na jevišti smějí. Nevědí totiž, jak se zachovat, co vlastně dělat, a tak se brání smíchem.

Jako malí jsme měli každý své party, a ty party se navzájem „(ne)náviděly“. Díky tomu jsme se ale naučili vyjadřovat a podvědomě i kontrolovat své pocity vůči sobě a vůči těm druhým. Když se tedy hrála hra Romeo a Julie, chápali jsme nepřátelství Monteků a Kapuletů, protože jsme to sami cítili a prožívali. A mohla nás také láska hlavních hrdinů něčím oslovit; nejen že dva se mají „opravdu“ rádi, ale také v tom podstatném: modří proti červeným. Dnešní mladí se při probodnutí Julie smějí a zavrací oči… Naše Julie se nezabíjí pro lásku a nenávist rodů, naše Julie 2013 skáče z fjordu, protože neví, co cítí, co chce cítit, co má cítit. A hrdinou k ní je August, který cítí všechno najednou a neumí to pojmenovat, protože se v tom vůbec nevyzná… 

Proč myslíš, že si skuteční „hrdinové“ vybrali tak nádhernou scenérii k sebevraždě? 

Náhoda. Praktická Julie vybrala jediné místo, které zná a je tak vysoko, aby mohla cítit 10 vteřin absolutní nekonečné svobody. Ona si uvědomí tu nádhernou scenérii až díky Augustovi. On nikdy nikde nebyl a jeho „dětský naivní pohled“ a spontánní nadšení vyvolané tou přírodní krásou otevřou Julii oči. A ta si pak uvědomí (když se my diváci kocháme romantickou představou okolí), kde vlastně stojí. V důsledku je to zajímavá otázka spíš pro představitelku Julie.

Přijede-li Igor Bauersima na premiéru, jakou otázku mu položíš?

Záleží na okamžiku. Ty první asi zdvořilostní - jakou měl cestu a jestli se mu líbí Praha…?! Když s ním budu moci chvíli posedět, jistě zazní, proč Norway napsal. A jsem přesvědčen, že jeho odpověď vyvolá mé další otázky! Rozhodně nikdy bych se ho nezeptal, zda se mu naše zpracování jeho hry líbilo…