zpět na úvodní stránku
<<< prosinec 2017
2018
únor >>>

5. ledna

Přání do nového roku
Přál bych si, abychom 27. ledna otočili další stránku v pomyslné knize “Česká absurdní politika posthavlovské éry” a zjistili, že je tam už jenom tiráž. Takže si vezmeme novou knihu, napsanou ve stylu slovenského prezidenta Andreje Kisky, který v tom hnědém guláši slovenské politiky září, jako stabilní maják demokracie.

8. ledna

Někdy mám pocit, že to jediné, co můžu udělat pro záchranu naší planety, je nebýt.

9. ledna

U nás na hereckém patře v denní místnosti sedělo šest žen různých generací. Místností se mísilo šest velkých a zásadních ženských emocí, které ve mně vyvolaly rozpor dvou opačných emocí. Radosti a smutku.
Nejmladší z nich, dvacátnice, oznámila své těhotenství. Ukázala obrázek ultrazvuku a popisovala nové, krásné pocity, které prožívá jako nastávající matka.
O tři roky starší kolegyně vedla zoufalou polemiku o tom, jestli otěhotnět hned, nebo ještě počkat, když se jí teď v divadle docela vede a má pěkné role a na dítě jistě ještě čas. A obojí přece mít nemůže, i když moc chce.
Čtyřicátnice, matka dvou dětí, jí uklidňovala slovy, ať ještě počká, protože má čas. Ať si užívá a v klidu si to naplánuje. Aby jí nic neuteklo, tak jako jí.
Čtyřicátnice, rozvedená, bezdětná, bez partnera a po několikerém nezdařeném pokusu o umělé oplodnění jí, se zadržovanými slzami, které nešlo přehlédnout, zoufale vyzývala: "Pokud ho miluješ, udělejte si dítě hned. Divadlo se hrálo a bude hrát vždycky, ale dítě nepočká. Podívej na mne, ať nedopadneš stejně jako já na antidepresivech."
Šedesátnice, matka, babička a brzy možná i prababička hýřila humorem. Bavila společnost historkami o svých dětech a o tom, jak se cítila, když se nečekaně dozvěděla, že je babičkou.
Vše s úsměvem sledovala osmdesátnice, bezdětná herečka. Celou dobu nic neřekla a pak... se stálým úsměvem na tváři a hlubokým smutkem v očích vstala a řekla: "Hezkou dobrou noc, holky. Už musím jít, aby mi neujel poslední trolejbus. Papa."

11. ledna

Průkopnicí muzikoterapie je skladatelka a pianistka Robin Spielbergová. Narodila se jí dcera velikosti plechovky od Coca-Coly, jak sama dnes už s úsměvem říká. Selhávaly jí orgány a byla příliš maličká i pro inkubátor. Robin nevěděla, co má dělat, tak sedla za piano a hrála a hrála a hrála... Její dcera se začala "mít k světu" a nyní je zdravou dospělou ženou. Robin Spielbergová je přesvědčená, že za to mohla právě její hra a dnes je mezinárodně uznávanou průkopnicí muzikoterapie. Například lidé trpící Alzheimerovou chorobou si pomocí hudby vybavují dávno ztracené vzpomínky a lidé po mozkové příhodě se se sluchátky na uších snadněji rozpomínají chodit...
Zde to mohlo mít dojemný až sentimentální konec. Jenže se do toho všeho vložil homo konzumentis a myšlenku přetvořil ve výdělečný byznys ve stylu českých šmejdů. Za tučný obnos si dnes koupíte sadu sluchátek pro ještě nenarozená miminka, stejně tak pro pejsky a kočičky. Hudba se pouští také sudům se zrajícím vínem a v zelenině si můžete zakoupit takzvané "Mozartovy banány", které zrají za zvuků Malé noční hudby a zaručeně chutnají lépe a obsahují díky tomu více vitamínů.

18. ledna

Když jsem byl na svatbě Vokůrek, byl jsem šťasný ve smutku. Dnes jsem smutný ve štěstí. Budou mít miminko. Přátelé a kamarádi, kteří kdy přešli do této fáze svého života, z toho mého života vždycky nějak divně zmizeli, i když třeba spolu stále jsme.

21. ledna

Každý z nás je jen drobným bodem, který se pohybuje po nejsvrchnějším povrchu jedné z menších planet během několika oběhnutí kolem místní hvězdy. (Kosmos - 9.díl)

23. ledna

Když mi upadly klíče, polohlasně jsem si zabrblal: "Ježišmarjá!" Hlas za mými zády se ozval: "Nesvádějte to na Ježíše ani Marii!" Inu, žiji v kraji, kde každé třetí auto má rybičku na kapotě.

24. ledna

Po své mamince jsem zdědil jednu nepříjemnou vlastnost: bezbřehé samaritánství. Pomáhám i tam, kde nemusím nebo dokonce nemám. Nevím, jak se mi rčení “Kdo, když ne já, a kdy, když ne teď, aby se všichni měli dobře” dostalo do automatizovaných a rozumem neovlivnitelných drah mého jednání. A tak mám proto vybudovaný i podvědomý reflex, kdy se při každé konfrontaci stavím na stranu těch “druhých”; abych je hájil, postavil do lepšího světla, protože ti “první” vše vidí zkresleně, emotivně a neobjektivně. Obhajuji tak častokrát i to neobhajitelné, a proto se nechtěně v konfrontacích dostávám do pozice Advocatus diaboli. Sám si nad tím zoufám, a někdy mám pocit, jako bych snad ani neměl vlastní názor, protože polemizuji o tom, že prokazatelné svině nemůžou být zas takoví hajzlové, že prokazatelní hajzlové nemůžou být takové hyeny, že prokazatelní debilové nejsou zas takoví kreténi, že skutečně zlí lidé určitě nejsou tak… a tak dále… Zdědil jsem po mamince nádhernou naivní představu, že lidé nejsou tak špatní. A tohle je můj největší problém, protože hluboko ve své duši jsem přesvědčen, že to nejhorší na našem lidství je ona bezbřehá nelidskost, krutost a sobectví, které nám přinášejí sladké benefity pohodlí, a proto se toho nikdy nezbavíme.

25. ledna

Potěšil mě závěr úvahy britského částicového fyzika, výzkumné pracovníka Královské společnosti, profesora na University of Manchester a držitela Řádu britského imperia Briana Coxe: “...mimozemšťané s lidmi nenavázali kontakt, protože většina vyspělé civilizace se už stihla zabít.” Já přidávám jen svou skromnou úvahu, že pozemská civilizace zanikne na egocentrismus.

27. ledna

Slovenská režisérka Iveta Ditte Jurčová před několik dny reagovala na mé vyslovené přání k prezidentské volbě v druhém kole: “Obávam sa, že vyhrá Miloš Zeman, pretože vy ešte nie ste pripravení na Andreja Kisku. Lebo ste si neprešli tým, čo my s Mečiarem.”

28. ledna

„ 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                                              ”

úryvek z monologu mé duše po sobotní volbě prezidenta

29. ledna

Sprostota, neomalenost, vulgárnost a lež u nás dostaly na pět let svou legitimitu.

30. ledna

Mně nevadí "pan Zeman". Vlastně ho považuji za chytrého a vzdělaného člověka, který dal naší republice i mnoho dobrého. Mně vadí lidé kolem něj, kteří dalších pět let budou prorůstat naší demokracií a podrývat její podstatu.

„Рыбак рыбака видит издалека”

31. ledna

Tak jsem dočetl poslední stránku oné pomyslné knihy “Česká absurdní politika posthavlovské éry” a zjistili, že tam není tiráž, ale pětidílné pokračování ve stejném slohu, stylistice i formě jazyka... (reflexe novoročního přání z 5. dne tohoto měsíce)

<<< prosinec 2017
únor >>>